Kwartalnik „Revue Prostor”, legenda antykomunistycznego czeskiego samizdatu, dziś związany z nurtem konserwatywno-liberalnym, w najnowszym, 84. wydaniu przynosi blok tekstów pod zbiorczym hasłem „Polsko vzdálené, nebo blízké?”. Wśród nich znalazł się m.in. tekst Michała Łuczewskiego, w którym redaktor „Czwórek” rozważa kwestię postawioną wyraziście już w tytule:  „Je možné být Polákem a zároveň evropským konzervativcem?”. Poniżej zamieszczamy treść wystąpienia, wygłoszonego pierwotnie 8 października ub.r. w Pradze podczas zorganizowanej przez Občanský institut konferencji „Budoucnost Evropy z české a polské perspektivy”, w której udział wzięli „nejvýznamnější političtí komentátoři a analytici nejmladší generace” (z Polski m.in. Piotr Kaznowski i Jan Filip Staniłko).

„Konzervativec věří na tři věci. Věří v elity, instituce a tradice.

Během uplynulých století to byly pouze tradice, které se ukázaly jako pevný  základ pro rozumnou a prozíravou politiku. Generaci za generací nás chránily před utopistickými fantaziemi, které jsou při nejlepším chabými sny a v nejhorším (jsou-li realizovány) se přemění v totalitní noční můry. Nejkrvavější diktátoři našich časů podlehli všichni jednomu hříchu. Odsunuli opovrhované tradice ve jménu jakéhosi ideálu, kterého nelze dosáhnout. Jakmile pak opustili tradice, ztratili také staré moudro, jehož předkové nabyli a jenž čas otestoval. Pojďme o krok dále. Neexistují žádné tradice sami o sobě. Tradice jsou vždy vytvářeny a udržovány místními institucemi. A protože je těchto institucí mnoho, existují také mnohé místní tradice a různorodá moudrost. Jsou to právě instituce, které vnášejí do chaosu našeho života pořádek. Bez nich bychom okamžitě klesli na úroveň přírody, do války všech proti všem. A nakonec. Instituce jsou vždy lidské. Nemůžeme se spoléhat na abstraktní vědomosti, protože vědomosti jsou veskrze lidskými vědomostmi, které odkázali elity. Lidové masy jsou emotivní, ničivé a snadno ovládnutelné demagogy. Pouze elity mohou dostatečně ochránit staré moudro.

Souhrnně  řečeno, tradice potřebují instituce a instituce potřebují  elity.

Avšak konzervativec nevěří v tyto hodnoty pro je samé. Jsou hodny jeho odhodlané obrany pouze potud, dokud reprezentují vyšší hodnoty: morálku, obecné dobro, svobodu, bezpečnost, štěstí či správně chápané vlastní zájmy. V konečném důsledku konzervativec ví, že všechny tyto hodnoty lze nalézt ve víře. Proto bude legitimizovat instituce apod. pouze do té doby, dokud jsou v souladu s transcendentálním řádem.

A co Evropan? Můžeme si být jistí, že nevěří v instituce a elity. Nevěří ani v tradice. Proč? Protože ty jsou šité na míru národnímu státu a nijak nepadnou současnému evropskému projektu. Stále tedy nevíme, v co Evropan věří. V zásadě také asi proto, že nevíme, zda vůbec existuje. Citujeme-li de Maistrea, můžeme znovu prohlásit, že <jsme viděli Francouze, Italy, Rusy, a díky Montesquieuovi také víme, že člověk může být Peršan. Ale Evropana jsme zatím nepotkali>. Přesto si můžeme být jistí, že jej ještě za našeho života, díky Habermasovi a Derridovi, nakonec potkáme. Jaký tedy asi bude?

V základech evropské integrace stojí dva soupeřící metafyzické projekty, které zkonstruovali intelektuálové. A protože byli zároveň byrokraty, aktivně se budování evropských institucí účastnili: Denis de Rougemont a Alexandre Kojeve. Zatímco de Rougemontův sen byla Evropa, která by stála na základním faktu vtělení, tedy faktu, že se Kristus stal člověkem, Kojeve hlásal Evropu zbavenou jakéhokoliv transcendentního rozměru. Pro něj, zaníceného hermeneutika fenomenologie duše a vysoce nekompromisního zástupce hegeliánské levice ve 20. století, existuje pouze historie. A pouze v historii samé, nikoliv v nebi, lze nalézt klíč k jejímu porozumění. De Rougemontův projekt byl v důsledku vymodelován na křesťanských principech personalismu, ekumenismu a komunity, zatímco Kojevův podle hegeliánských (např. – dle jeho chápání – antitheologických, sekulárních, atheistických a protikřesťanských) principech <homogenního, univerzálního státu>. Došel tak daleko, že opakoval vizi Evropy ovládané Antikristem, kterou popisoval Vladimir Soloviev (o kterém napsal svou doktorskou práci). Tentokrát je ale cílem obrazu světa obydleného identickými post-lidmi, poddanými milostivého tyrana, který se stará o vše a ponechává lidem pouze svobodu smilstva, nikoliv nás postrašit, ale nalákat. Je tu konec historie a my bychom se tomu měli radši podřídit. A tak tu máme na jedné straně projekt křesťanský a na druhé straně protikřesťanský. Zdá se, že se ten druhý stává převažujícím a Evropané nevědomky uskutečňují Kojevův plán.

A v co věří Polák? Jedna věc je o něm jistá: nevěří v instituce, elity a tradice. Jedinou platnou polskou tradicí je tradice diskontinuity. Naše historie je příznačná pro své neustálé zvraty, revoluce a katastrofy. První republice uštědřili smrtelnou ránu Prusko, Rusko a Rakousko. Více než jedno století neexistovalo Polsko na mapě Evropy. Osvícenství, romantismus a pozitivizmus zpřetrhali vlákna tradic. V roce 1918 se zdálo, že druhá Polská republika bude znamenat nový začátek, ale zem byla znovu zničena v hrůzách 2. světové války. Poté přišla další pohroma a další zvrat: komunismus, který nás ani po dvaceti letech neopouští a stále tak žijeme v doslova post-komunistické zemi, namísto zemi bez přívlastků. Všechny politické elity nás zklamaly. Stačí si otevřít denní tisk a člověk je konfrontován s dalším politickým skandálem. Je jich čím dál tím více až do té míry, že je stále těžší a těžší být skandalizován. V neposlední řadě se všechny instituce projevily jako buď utlačující, nejvíce z nich asi komunistický stát, nebo příliš křehké, nejvíce naopak stát post-komunistický. Pod nohama nám chybí pevná půda.

Existuje ale jedna tradice, elita a instituce, která jde proti tomuto proudu: katolická Církev. Katolická Církev je jedinou institucí, kterou nerozvrátil čas. Narozdíl od Evropy bylo naše osvícenství, romantismus a pozitivizmus v základě náboženské a polský lid vždy zůstal věrný své víře. Církev nás nikdy nezklamala. Papež byl vždy k dispozici, když jsme jej potřebovali, poskytoval podporu a útěchu. Kdykoliv se vše pevné rozplynulo ve vzduchu, víra zůstala věčným opěrným bodem.

Můžeme tedy být evropskými konzervativci? Odpověď je stručná a jasná: Ne. Ne, protože konzervativci věří v instituce, tradice a elity, ale my nikoliv. Ne, protože moderní Evropan začal věřit v protikřesťanský nový svět, ale my jsme křesťané.

Ale takový  závěr by implikoval, že nemůžeme změnit svět. A to by bylo přeci velice nepolské. Podívejme se na tento projekt z jiného úhlu. Zjistíme, že sdílíme některé důležité prvky jak s Evropanem, tak s konzervativcem. Společně s prvním máme nedůvěru ke konzervativním způsobům, společně s druhým nevěříme evropským cílům. To je bod, ze kterého se můžeme odrazit. Abychom mohli být evropskými konzervativními Poláky, musíme redefinovat konzervatizmus tak, aby byl více evropský ve svých způsobech, a Evropu tak, aby byla konzervativní ve svých cílech. Podaří-li se nám učinit konzervatizmus více revoluční a Evropu méně protikřesťanskou, najdeme skutečné společníky pro svůj úděl.”